Privátní chirurgická ambulance

MUDr. Jaromír Šilhavý

Fotogalerie Relax - Selská vrata

Českomoravská vrchovina je mým domovem. Zamiloval jsem si drsnou krásu její přírody i pohnutou historii nejen dob vzdálených, ale i těch vcelku nedávných. Náš kopcovitý kraj byl krajem zemědělským a průmysl sem pronikl až koncem 19. století. Zemědělství tedy bylo v minulosti hlavním zaměstnáním obyvatelstva a podle vztahu k obdělávané půdě se obyvatelé dělili na sedláky /láníky, 1 lán =18.6ha/,dále chalupníky neboli domkáře / malé zemědělce/ a nakonec bezzemky s vesnickou chudinou. Tento stav se postupně vyvíjel od revolučního roku 1848, kdy byla patentem císaře Františka I. zrušena robota a sedláci se stali majiteli půdy. Mnoho velkých statků, tzv. gruntů, se postupem času rozpadlo, ty největší ale zůstaly a po komunistickém převratu v roce 1948 se staly osou nově vytvořených JZD. Sedláci neměli moc možností jak vyhovět kolektivizaci. Buď své statky nevýhodně odprodali státu, nebo nad nimi visela hrozba vysídlení z jejich usedlostí a propadnutí majetku státu. Ostatní členové nově tvořených družstev ale postupně oceňovali nový řád věcí, byli osvobozeni od trvalé vazby na zemědělskou činnost a způsob práce i zásobování státu potravinami měl rozhodně větší míru selského rozumu než dnes.

Právě západomoravskou vesnici druhé poloviny sedmdesátých let minulého století jsem poznal jako malý kluk, neboť jsem na vesnici do začátku školních let bydlel a poté zde trávil většinu prázdnin. Obě babičky byly zaměstnány v „družstvu“, a tak jsem byl v kravíně jako doma. Pomáhal jsem s podestýlkou i dojením, obdivoval jsem staré traktory Zetory, kombajny i dřevěné mlátičky. Seděl jsem na fůře sena, když koně táhli žebřiňák, z balíků slámy jsme stavěli bunkry a těšili se, jak budeme skákat ze stohu. Myslel jsem si tenkrát, že ze mě bude traktorista nebo rovnou předseda družstva.

Nedaleko od nás, přímo naproti kostelu, stálo a dodnes stojí selské stavení s krásně zhotovenými vraty. Žluté cípaté slunce na hnědých vratech, v dětských očích snad jako protiváha hrůzostrašné křížové cesty na obrazech v kostele , patří k mým vzpomínkám na místa raného dětství. Mám rád staré pořádky, zajímá mě, jak lidé dříve žili a pracovali, co po nich zůstalo. Vrata se žlutým sluncem jsou dnes již hodně oprýskaná. Před desítkami let byla výkladní skříní statku a vesele zářila do ulice, přestože uvnitř dvora byl jiný svět, plný dřiny, bolesti, potu, ale i radosti. Jak je to dávno! Dnes je tu ticho, staří hospodáři odpočívají na hřbitově, děti se rozutekly po světě a stavení pomalu zarůstá bezem.

Pod dojmem těch slunečných vrat jsem začal trochu pátrat v blízkém okolí po podobně pěkně ozdobených starých selských staveních. A úspěšně! Stále se najdou lidé, kteří si váží dávného truhlářského kumštu a pyšně svá krásná stará vrata vystavují. Jsou jako rodinný klenot, památka na dědu či praděda, jsou kronikou i chloubou statku. Bez nich by byl jako zvon bez srdce a tak se na některá z nich spolu se mnou podívejte.

Listopad 2014

Váš Jaromír Šilhavý


Fotografie

























Jste 1837. návštěvník. made by pija © 2006